Zpět

Polibek zapomnění

Přišla v noci, odešla ráno
a on se zmítal ve vlnách
zametla mu z očních víček hvězdný prach
Probudil se v poledním slunci
a kdyby moh, tak by spal dál
jako dýchající kámen si připadal
A v koupelně rozbitý zrcadlo mu řeklo: „Černý stíny v očích máš!“

Proč je dneska zarostlej vousem
když si včera holil tvář
to se musel zbláznit kalendář
Na chodbě si všim, že Mona Lisa
je šedivá a vrásčitá
šel si zase lehnout, tohle přijmout odmítal
A v kuchyňským dřezu v černý vodě se i ve dne hvězdy odráží

Jak se jenom temnota tříští, když do ní světlo proniká?

Přišla v noci, odešla ráno
svůj podpis tu nechala
při odchodu se jak jizva šklebila
Černou jehlou na oba spánky
vypálila mu znamení
který všechno světlo v tmu promění
A na nočním stolku stála fotka, kterou nikdy předtím neviděl

Jak se jenom temnota tříští, když do ní světlo proniká?

 

(2017)

Jeden komentář: “Polibek zapomnění”

  1. Profilový obrázek Michal napsal:

    Hustý příspěvek, temný. Už se těším na další příspěvek, snad i nějaký veselý. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Email nebude zveřejněn.

Share via